Čtvrtý a zároveň poslední víkend jsem zamířil na návštěvu za Helenčiným bratrancem Ondrou a jeho zánovní slovenskou přítelkyní Kačkou. Bydlí ve Warringtonu, což je na půli cesty mezi Manchesterem a Liverpoolem. Ondra skorošéfuje jedné hospodě ve Warringtonu, takže je po večerech většinou pryč. V sobotu měl šichtu od pěti odpoledne do dvou do rána a na neděli si vzal volno. Což, jak jsem pochopil, nebylo vůbec jednoduché.
Ondra s Kačkou na mě čekali na nádraží. Zašli jsme na kafe do hospody, kde Ondra pracuje, a pak jsem si prohlídl jejich byteček. Prý jsem byl první host, co u nich bude spát, což pro mě byla velká čest. Já jsem jim za to dovezl žehličku, struhadlo, skleničky, kolíčky a mouku, tedy výbavu, kterou Helenka nakoupila na Westminster road, a kterou už jsem nepotřeboval. Oni ji ale rozhodně využijí.
Pak jsme zašli na oběd do místní čínské restaurace. Za 7 liber si člověk může nabrat kolik chce čeho chce a přežrat se k prasknutí. Tak jsme se přežrali k prasknutí. Poslední hřebíček byl automat na točenou zmrzlinu, která byla hrozně dobrá a které si člověk mohl natočit, kolik chtěl. Po obědě jsem zanechal Ondru s Kačkou ve Warringtonu a odkutálel se na vlak do Liverpoolu.
Základní turistickou atrakcí Liverpooli je The Cavern - klub, ve kterém začínali hrát Beatles. Ten jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Okolní uličky mají úžasnou atmosféru, všude je živo, pouliční muzikanti hrají písničky od Beatles, prostě skvělé. Dají se tu samozřejmě koupit všechny možné serepetičky s motivy Beatles, ale rozhodně člověk nemá pocit, že by tento byznys byl na prvním místě. Spíš to tak dokresluje celkovou atmosféru.
Pak jsem se vypravil k pobřeží, podíval se na moře, prohlédl si staré doky. Hádejte, co v nich v rámci rekonstrukce a revitalizace udělali? No přece shopping centrum! Ale docela se jim to povedlo. Pak jsem pokračoval ke katedrále. Bohužel nebyl čtvrtek, to bych mohl vylézt i na věž. V sobotu je bohužel zavřená. Zajímavé je, že v jedno z křídel katedrály je kavárna.
Cestou na vlak jsem se ještě zastavil v jednom polorozpadlém kostele bez střechy. Normálně bych kolem něj jen prošel, ale ručně malované plakáty lákaly na prohlídku. Po darování jedné libry a podpisu, že dovnitř vstupuju na vlastní riziko, jsem tam vstoupil. Kostel slouží jako místo realizace nějaké partě umělců, kteří kreslí obrazy, vystavují fotky, lepí po stěnách kostela různé kachličky, z jedné boční kapličky udělali svatyni automobilu, místo oltáře je pódium na divadelní představení. Nevyužil jsem nabídky namalovat si vlastní obraz, ale poseděl jsem, posvačil a užil si příjemné prostředí.
Když jsem dorazil zpět do Warringtonu, Kačka zrovna dělala fašírky. Prý jestli je mám rád. A co že to je? Karbanátky. No tak ty rád mám. Pak jsme se společně koukli na Batmana a šli spát. Ondra přišel někdy v noci.
V neděli jsme vyrazili do Manchesteru. Ondra s Kačkou tam předtím bydleli, takže město znali a provedli mě. Katedrála se rekonstruuje, na místě dávného teroristického útoku IRA je obchodní centrum (jak jinak), pivo v Ondrově oblíbené hospodě je furt dobré. Před radnicí jsme narazili na průvod odborářů bojujících za vyšší platy, protestujících proti škrtům, nechtějících rušení nemocnice, zdůrazňujících důležitost učitelského povolání, nechtějících vysokorychlostní železnici, nebo jen tak pískajících na píšťalky. Za průvodem odborářů šel průvod policajtů - pěšky, auty i na koních.
My jsme si dali britskou specialitu nedělního oběda - pečené hovězí a "puding" a vyrazili do MOSI - Museum of Science and Technology, místního technického muzea. Tam bylo všechno od parních strojů přes lokomitivy, letadla, auta, elektřinu, počítače, telefony mobilní i nemobilní, televize, prostě všechno, co by člověk v technickém muzeu čekal. Součástí muzea je i originální stará kanalizační stoka a možnost projížďky v parním vlaku. A aby se neřeklo, tak v jednom patře si člověk může i sám zaexperimentovat na interaktivních exponátech. Ale i ty neinteraktivní exponáty se aspoň hýbaly, pokud to šlo. Třeba parní stroj fakt syčel a fungoval stejně, jako před dvěma sty lety, žádná simulace.
Muzeum zavřelo o pěti, pak nás čekala cesta na nádraží. Ondra s Kačkou šli navštívit své manchesterské kamarády a já jsem někdy před šestou sedl na vlak a odjel zpátky do Coventry. Uchozený, unavený, ale spokojený.
Ondra s Kačkou na mě čekali na nádraží. Zašli jsme na kafe do hospody, kde Ondra pracuje, a pak jsem si prohlídl jejich byteček. Prý jsem byl první host, co u nich bude spát, což pro mě byla velká čest. Já jsem jim za to dovezl žehličku, struhadlo, skleničky, kolíčky a mouku, tedy výbavu, kterou Helenka nakoupila na Westminster road, a kterou už jsem nepotřeboval. Oni ji ale rozhodně využijí.
Pak jsme zašli na oběd do místní čínské restaurace. Za 7 liber si člověk může nabrat kolik chce čeho chce a přežrat se k prasknutí. Tak jsme se přežrali k prasknutí. Poslední hřebíček byl automat na točenou zmrzlinu, která byla hrozně dobrá a které si člověk mohl natočit, kolik chtěl. Po obědě jsem zanechal Ondru s Kačkou ve Warringtonu a odkutálel se na vlak do Liverpoolu.
 |
| Jak tohle dělá, na to jsem zatím nepřišel... |
 |
| A tady už jej pokutují za porušování fyzikálních zákonů :-) |
Základní turistickou atrakcí Liverpooli je The Cavern - klub, ve kterém začínali hrát Beatles. Ten jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Okolní uličky mají úžasnou atmosféru, všude je živo, pouliční muzikanti hrají písničky od Beatles, prostě skvělé. Dají se tu samozřejmě koupit všechny možné serepetičky s motivy Beatles, ale rozhodně člověk nemá pocit, že by tento byznys byl na prvním místě. Spíš to tak dokresluje celkovou atmosféru.
Pak jsem se vypravil k pobřeží, podíval se na moře, prohlédl si staré doky. Hádejte, co v nich v rámci rekonstrukce a revitalizace udělali? No přece shopping centrum! Ale docela se jim to povedlo. Pak jsem pokračoval ke katedrále. Bohužel nebyl čtvrtek, to bych mohl vylézt i na věž. V sobotu je bohužel zavřená. Zajímavé je, že v jedno z křídel katedrály je kavárna.
Cestou na vlak jsem se ještě zastavil v jednom polorozpadlém kostele bez střechy. Normálně bych kolem něj jen prošel, ale ručně malované plakáty lákaly na prohlídku. Po darování jedné libry a podpisu, že dovnitř vstupuju na vlastní riziko, jsem tam vstoupil. Kostel slouží jako místo realizace nějaké partě umělců, kteří kreslí obrazy, vystavují fotky, lepí po stěnách kostela různé kachličky, z jedné boční kapličky udělali svatyni automobilu, místo oltáře je pódium na divadelní představení. Nevyužil jsem nabídky namalovat si vlastní obraz, ale poseděl jsem, posvačil a užil si příjemné prostředí.
Když jsem dorazil zpět do Warringtonu, Kačka zrovna dělala fašírky. Prý jestli je mám rád. A co že to je? Karbanátky. No tak ty rád mám. Pak jsme se společně koukli na Batmana a šli spát. Ondra přišel někdy v noci.
V neděli jsme vyrazili do Manchesteru. Ondra s Kačkou tam předtím bydleli, takže město znali a provedli mě. Katedrála se rekonstruuje, na místě dávného teroristického útoku IRA je obchodní centrum (jak jinak), pivo v Ondrově oblíbené hospodě je furt dobré. Před radnicí jsme narazili na průvod odborářů bojujících za vyšší platy, protestujících proti škrtům, nechtějících rušení nemocnice, zdůrazňujících důležitost učitelského povolání, nechtějících vysokorychlostní železnici, nebo jen tak pískajících na píšťalky. Za průvodem odborářů šel průvod policajtů - pěšky, auty i na koních.
My jsme si dali britskou specialitu nedělního oběda - pečené hovězí a "puding" a vyrazili do MOSI - Museum of Science and Technology, místního technického muzea. Tam bylo všechno od parních strojů přes lokomitivy, letadla, auta, elektřinu, počítače, telefony mobilní i nemobilní, televize, prostě všechno, co by člověk v technickém muzeu čekal. Součástí muzea je i originální stará kanalizační stoka a možnost projížďky v parním vlaku. A aby se neřeklo, tak v jednom patře si člověk může i sám zaexperimentovat na interaktivních exponátech. Ale i ty neinteraktivní exponáty se aspoň hýbaly, pokud to šlo. Třeba parní stroj fakt syčel a fungoval stejně, jako před dvěma sty lety, žádná simulace.
Muzeum zavřelo o pěti, pak nás čekala cesta na nádraží. Ondra s Kačkou šli navštívit své manchesterské kamarády a já jsem někdy před šestou sedl na vlak a odjel zpátky do Coventry. Uchozený, unavený, ale spokojený.
