Math Support Centre

Jedna z užitečných věcí, které tu pro studenty mají, je Math Support Centre - centrum, ve kterém pomáhají studentům s matematikou a statistikou. V centru jsem se byl podívat minulé úterý, když jej představovali novým studentům.
Je to místnost o velikosti běžné školní třídy, ve které je spousta knih, stoly, a po okrajích počítače. A každý den se tu po hodině střídají učitelé matematiky, kteří jsou k dispozici těm, co se zrovna přijdou na něco zeptat. A z toho, že služby mají po dvou, usuzuju, že se buďto studentů bojí, nebo že studentů chodí hodně a jenom jeden by je nestihl uspokojit.
Studenti mají možnost se zeptat na cokoliv, co potřebují k bakalářce nebo diplomce, centrum je k dispozici i zaměstnancům pro pomoc na výzkumu a všichni si to moc pochvalují. Dokonce za něj Coventry University dostala svého času ocenění za nejpřínosnější projekt pro poskytování služeb studentům. K dispozici je také statistický software pro zaměstnance a studenty zdarma, a když má v rozpisu služeb u svého jména někdo "S", tak to znamená, že pomůže i se statistikou.
Ptal jsem se, jak to řeší, když se student přijde poradit nad svým úkolem do matematiky. Tak s tím ho prý vyhodí. A učitelé matematiky jim musí posílat zadání úkolů, aby věděli, s čím studentům nepomáhat.
Největší práci jim zjevně dá, aby studenty přesvědčili, že se nemají bát nebo stydět a mají do centra přijít pro radu. Navíc, když si musí pípnout studentskou kartou a dá se tak vysledovat, kdo tam jak často chodí. Návštěvnost se prý sleduje pouze pro statistické účely, pro konkrétní studenty z toho nikdo žádné závěry nedělá.
Stejně jako Centrum akademického psaní, i toto se zjevně vyplatí coby lákadlo na studenty a coby pomoc výzkumníkům, kteří bojují se statistikou. Další z dobrých nápadů, nad kterými má smysl uvažovat.

Požární poplach

Tento týden jsem dopsal zprávu o vývoji našeho antiplagiátorského systému a společně s Irene pracoval na srovnávání dat z různých evropských zemí. V pátek odpoledne, zrovna když jsem začal otvírat Ireninu excelovskou megatabulku, se z amplionů po celé budově ozvalo: "Húhíhúhíhúhíhúhí Fire has been reported in the building. Pleae leave the building by the nearest exit. Do not use lifts. Húhíhúhíhúhíhúhí Fire has been...". Pamětliv testu požárního systému před dvěma týdny jsem se zašel zeptat Irene, jestli je to zase jenom zkouška, nebo se máme fakt evakuovat. Prý se máme fakt evakuovat. "A vem si s sebou všechny věci, ať se sem nemusíš vracet". "OK, ale nehoří doopravdy, že ne?" "Ne, je to jen cvičení".
Tak jsem se vklidu sbalil a vydali jsme se po schodech dolů. Říkal jsem, že je to docela elegantní způsob, jak lidem takhle v pátek ve 4 hodiny odpoledne připomenout, že venku svítí sluníčko a že je na čase skončit s prací. Venku už byla shormážděná spousta lidí, a tak jsme se vmísili do davu. Čekal jsem, jestli přijedou i hasiči, ale nikdo nejel. Všichni vypadali, že takovéto evakuační cvičení je tu na denním pořádku. "Jo, to jednou jsme tu měli mezinárodní konferenci a museli jsme se evakuovat rzovna ve chvíli, kdy jsem přednášela příspěvek", říkala Irene. "A když ten barák byl nově postavený, tak to prý houkalo každou chvíli, než ten systém seštelovali."
Na konec cvičení se mi čekat nechtělo, a tak jsem se rozloučil a vydal se domů, takže nevím, jak to dopadlo. Ale určitě dobře. No - nemusíme se od nich učit všechno. Cvičný poplach každé dva týdny je přece jenom trochu často a bojím se, že až bude fakt hořet, tak tomu nikdo nebude věřit.

Projektové centrum

Toto je opět jeden z příspěvků týkajících se pracovních věcí, takže koho zajímá jenom můj víkendový program a co dělá Vendulka, může jej s klidem přeskočit.
Minulý pátek jsem měl první setkání s lidmi z místního projektového cenrta a toto úterý jsem měl druhé setkání. A dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí o tom, jak jim to tu funguje.
Na počet studentů je Coventry univerzity zhruba 3x větší než MENDELU, mají tu nějakých 31000 studentů. Roční obrat celé univerzity je 200 milionů liber a jestli jsem to dobře pochopil, tak polovinu z toho tvoří školné, další díl jsou státní dotace a zhruba 30 milionů liber jsou různé granty. No a aby těch grantů měli co nejvíce, tak mají zřízenu BDSO (Business Development Support Office), která se snaží zaprvé pomáhat se získáváním grantů a zadruhé již získané granty co nejlépe administrovat a účtovat. Ještě že jsou Office a ne třeba Module ;-)
BDSO funguje centrálně, ale její zaměstnanci jsou rozdělení v péči o jednotlivé fakulty. Z každého projektu si ukrojí 20% nepřímých nákladů a z nich žijí. Takže čím více projektů (za více peněz), tím více peněz pro ně. Jsou rozdělení do pre-award týmu o sedmi lidech, kteří se starají o získávání projektů a post-award týmu o 54 lidech, kteří projekty administrují a účtují, pomáhají s psaním průběžných a závěrečných zpráv a připomínají řešitelům blížící se termíny.
Pre-award tým se snaží vyhledávat různé grantové příležitosti, každý měsíc posílá na jednotlivé fakulty informace o tom, kde se dá žádat o peníze a když někdo ze zaměstnanců projeví zájem o podání projektu, pomůžou mu se sestavením rozpočtu a sestavením žádosti tak, aby měla co největší naději na úspěch. Každý nový projekt si zaevidují, zajistí k němu veškeré formality a odešlou poskytovateli. Denně z univerzity odchází průměrně 5 projektů.
Prý mají největší problém s tím, že zaměstnanci dělají všechno na poslední chvíli. "Tuhle za námi přišel jeden výzkumník, že má napsaný projekt a jenom k němu potřebuje udělat rozpočet. 'Kdy je termín na odeslání?' 'Za dvě hodiny.' No tak jsme na to sedli a stihli jsme to. Ale ještě, že takových není víc." Kromě honění termínů na poslední chvíli pořádají i různá školení pro zaměstnance o tom, jak granty získávat, jaké jsou příležitosti, a tak podobně.
Ve chvíli, kdy je projekt schválen, dostává se do péče post-award týmu, který má za úkol dohlížet nad jeho hladkým průběhem po formální stránce. Takže si nahážou do speciálního evidenčního systému všechny důležité termíny, informace o uznatelných nákladech, finanční spoluúčasti, o partnerech, prostě všechno, co je potřeba. Mají tým právníků, který si důkladně přečte smlouvu předtím, než ji dostane rektor k podpisu. A pak už jenom hlídají termíny, měsíc před deadlinem připomínají řešitelům co mají dodat, připravují finanční zprávy, shromažďují výkazy a dělají všechny takové ty věci, o které se řešitelé neradi starají.
Například dvanáctičlenný tým vyhrazený pro Faculty of Engineering and Computing (největší z fakult) administruje právě teď 190 projektů různých velikostí, některé jsou malé a některé velké. Ptal jsem se, do které škatulky u nich spadá projekt IPPHEAE (to je ten, na kterém pracuju - má 5 partnerských univerzit a celkový rozpočet asi 360 000 EUR). "To je takový průměr. Ale je děsně pracný, protože někteří partneři nedodávají co mají."
Hlavně mi přišlo skvělé, že mají péči o projekty rozdělenou podle poskytovatele. Takže jsou tam specialisté na projekty EU, specialisté na obdobu našeho GAČRu, specialisté na průmyslové projekty, atd., kteří znají záludnosti daných typů projektů a dokážou se s nimi poprat. Ale říkali, že se stejně pořád učí. Třeba IPPHEAE pro ně byla taky nová zkušenost. Jako asi pro všechny, co s tím projektem mají co do činění.
Docela hodně se snažím Coventry dotlačit do toho, abychom podali nějaký pokračovací projekt, až IPPHEAE skončí. Irene sice už bude v důchodu, ale domluvila se s kolegou Erikem, že by do toho šel. Včera jsme měli schůzku, na které jsme se domluvili, o čem by projekt zhruba měl být a koho ze stávajících partnerů tam chceme a koho ne. Dneska ráno Erik poslal mail na BDSO, že bychom chtěli pomoct s nalezením vhodného programu a sepsáním žádosti. Za chvíli přišla z BDSO odpověď, že by se jim hodila schůzka ve čtvrtek. Napsal jsem, že v té době už budu v letadle a že bych u toho chtěl být. "OK, tak v pondělí 10:30." Tak jsem zvědav, s čím nám poradí, ale zatím ten servis vypadá skvěle. Ještě že bude žadatelem Coventry a ne Mendelovka...

Víkend v Londýně

Třetí víkend jsem strávil v Londýně na návštěvě u Xanthu, mojí dlouholeté kamarádky ze skautu, která už v Londýně nějaký čas žije se svým přítelem. Její přítel tu má IT firmu a ona pracuje v kavárně.

Do Londýna se dá dostat buďto Virgin Pendolino za hodinu a dvě minuty, nebo courákem London Midlands za hodinu a půl až hodinu a tři čtvrtě. Pendolina jezdí po dvaceti minutách a zpáteční lístek vyjde na 45 liber, couráky jezdí po hodině a stojí 28 liber. Vybavil jsem se tedy knihou a nasedl do couráku, který mě zhruba v poledne vyplivnul na stanici London Euston.

Abych si užil velkoměsto, pohrdl jsem nabídkou metra a rozhodl se, že si udělám pěší procházku přes Trafalgar Square s novou modrou sochou kohouta, Picadilly Circus, Buckingham Pallace, Houses of Parliament a všechna ta místa, o kterých jsme se všichni učili v angličtině. Na jižním břehu Temže jsem se zastavil na pouličním divadle, které mi nápadně připomnělo to, co jsme viděli před týdnem ve Stratfordu. Borec jezdil na tři metry vysoké jednokolce a žongloval u toho nožema. Zjevně to byl začátečník, protože byl dost nervózní a moc mu to nešlo. No ale já neumím ani žonglovat (byť jen míčkama), ani jezdit na jednokolce (byť nízké), tak jsem mu něco přispěl a pokračoval dál.

Tady by se Vendulce líbilo :-)

Xanthu pracuje v Dose Espresso, jedné z londýnských kaváren, která si zakládá na kvalitní kávě. Prý to je móda posledních několika let, kdy se lidi začali odklánět od Starbucks a podobných řetězců. Tam mají prý kávu přepraženou, spíš spálenou. Je pak hořká, ale všude na světě je hořká stejně, takže se nestane, že v různých provozovnách dostanete kávu různé chuti. No já to nedokážu posoudit, ale kafe, který mi udělala, mi opravdu chutnalo. A to je u mě, nekafaře, co říct.

Po vyexpedování posledních zákazníků a úklidu kavárny jsme se vydali pěšky přes Tower brigde k nim domů. Tam jsem se seznámil s jejich spolubydlícími, pak přišli ještě další dva Češi, ale jeden z nich zase hned odešel dělat někam dydžeje. My ostatní jsme si zahráli Activity, pokecali a šli spát.

Parabolický mrakodrap, který spaluje auta parkující v ohnisku. Že by na architektuře neučili fyziku?

V neděli jsme se chtěli zúčastit OpenHouseLondon - takového "festivalu" architektury, při kterém jsou zajímavé budovy zpřístupněné veřejnosti. Protože se nám nechtělo stát fronty do těch nejlepších mrakodrapů, vydali jsme se na staveniště nových galerií Tate modern - muzea moderního umění. Pak jsme pokračovali do centra do kostela St. Mary Le Bow. Nikdy jsem o něm neslyšel, a přitom je to druhý nejvýznamnější kostel v Londýně hned po St. Paul's Cathedral a tamní kněz dokázal vykládat fakt zajímavě. Pak jsme se vydali na Brick Lane Market pro ovoce, na kafe a pro gumicuk. Po parciálním úspěchu jsme se zase vydali zpět.

Čekat frontu do "okurky" se nám nechtělo... Nepřipomíná ten tvar něco?

Protože jsem se chtěl zúčastnit kvalifikace na Tmou, ktetrá začínala už v 18:00 SELČ, tj. 17:00 BST, musel jsem z Londýna odjíždět vlakem už ve 14:34. Nechal jsem se tedy odvést na metro, za hříšné peníze (4,50 GBP) si koupil lístek a nasedl. Rozhodl jsem se, že se mi nechce chodit pěšky z Euston Square, na které bych se dostal přímo, a raději jsem přesedl na Northern line, která jezdí přímo na Eustonské nádraží. Ne však tuto neděli. Dvě zastávky před Eustonem nás vyhnali z vlaku, že musíme do náhradního autobusu. To bylo pár minut po druhé hodině. Chvíli mi trvalo, než jsem náhradní autobus vůbec našel. Až na Euston bohužel nejel, jenom na King's Cross, tj. zastávku před Eustonem. Co bylo ale horší, pořád jsme stáli v zácpě, takže cesta byla nekonečná. Bylo to sice rychlejší než pěšky, ale ne o moc. 14:25 jsme dorazili na King's Cross. Jak název napovídá, je to mohutná křižovatka několika linek metra plus vlakové nádraží, takže představa, že se za 9 minut zvládnu zanořit do správného tunelu, počkat na vlak, přesunout se jednu zastávku a pak se z tunelu zase vynořit, se jevila dost nereálně. A tak jsem se tedy rozběhl směrem na asi kilometr vzdálený Euston. 14:30 jsem vbíhal do nádražní haly. Vlak měl jet z nástupiště č. 8, ale nikde nebyly vidět šipky. Na jednu stranu 1 až 7, na druhou stranu 12 až bůhvíkolik, nakonec jsem našel i šipku na 8-11. U vstupu na nástupiště byly turnikety. Pokoušel jsem se turniket nakrmit svým lístkem, ale nic se nedělo. Tak jsem se postavil do fronty u turniketu, kde byla zřízenkyně. Naštěstí to šlo rychle, zřízenkyně naznala, že mě může pustit dovnitř a já jsem mohl vběhnout do vlaku. Bylo 14:33. "Welcome to London Midlands 14:34 service to Birmingham New Street..."

A na Tmou jsme se nakonec taky kvalifikovali, takže úspěšný víkend.

Balík

Pátek 20. září by nebyl nijak speciální den, nebýt cesty na poštu. Celé to začalo už v srpnu, kdy se Helence moc zalíbily plínky BamGenius. Jsou to pratelné a opakovaně použitelné plínky, se kterými se ale pracuje stejně jednoduše, jako s plínkami jednorázovými. Koupila si jednu použitou na zkoušku a potom se rozhodla využít skvělé akce v jednom britském eShopu: 3+1 zdarma. Vyšlo to o třetinu levněji, než kdybychom je nakupovali u nás, návratnost investice ve srovnání s jednorázovými plenami vyšla asi na půl roku a musím s Helenkou souhlasit v tom, že byl dobrý nápad je koupit. Objednali jsme si tedy 4 sady po 3+1 plínkách. Protože eShop umí posílat zboží jenom po Velké Británii, museli jsme je přesvědčit, že s odesláním počkají, až budeme v Coventry. To nebyl problém a hned druhý den našeho pobytu jsme si v místní pobočce Post Office vyzvedli balík. Zajímavé je, že Post Office je soukromá firma, která nemá nic společného s Royal Mail - oficiální státní poštou.
Během pobytu se ale ukázalo, že 16 plínek je málo. Hlavně, když venku prší a prádlo pomalu schne. Akce 3+1 zdarma už skončila, ale Helence se podařilo získat promo kód na 10% slevu, a tak jsme si v neděli večer objednali dalších 5 plínek.
V pondělí je eShop odeslal, tentokrát přes Royal Mail a v úterý jsme se na ně těšili. Ale v úterý nic nepřišlo a ve středu taky ne. Helenka se tedy jala zjišťovat, co se děje. A zjistila, že eShop odeslal obyčejný balík, tedy ne doporučený, který by měl podací číslo, podle kterého by se dal sledovat. Ani v Royal Mail neměli žádnou evidenci, kde by balík mohl zrovna být. Ještě ve čtvrtek, když jsem balil a uklízel, jsem čekal, že balík přijde. Nepřišel. Nechali jsme tedy na stole vzkaz, ať mi dají vědět, kdyby něco přišlo. Ve čtvrtek kolem šesté večer jsem se ještě zastavil na Westminster road zkontrolovat, jesli balík nepřišel. V pátek ráno jsem ale už musel vrátit klíče, a tak jsem ještě pro jistotu napsal mail do ubytovací kanceláře. Mezitím mi Irene řekla, že balíkáři stávkujou a žádné balíky nechodí. Royal Mail by ale měla být v pohodě, týkalo se to jiné společnosti. Ale kdo ví, třeba to s tím nějak souviselo. V pátek odpoledne jsem dostal mail z ubytovací kanceláře: Lísteček o nedoručeném balíku máš v pokoji pode dveřma. Jupí, balík je na světě, respektive na poště. Pokoušeli se ho doručit ve čtvrtek o půl sedmé večer.
Tentokrát ale balík nebyl v pobočce Post Office pěkně po ruce v centru, jako minule. To by bylo moc jednoduché. Byl k vyzvednutí na Royal Mail Delivery Office, London Road. Po zadání adresy do Googlu jsem se nestačil divit. Představte si, že Česká Pošta bude přemýšlet, kam v Brně nejlépe umístit místo pro vyzvedávání nedoručených balíků. Kam ho dát? No přece do pole vedle Tuřan! Je to vedle dálnice, takže se tam balíky budou dobře vozit. Každý si pro balík stejně pojede autem, takže je mu jedno, kam to bude. A ti, co by chtěli MHD, tak se tam pohodlně dostanou autobusem č. 40, kterému cesta z centra trvá půl hodiny a zbývajícího půl kilometru dojdou pěšky. A jako bonus se můžou koukat na přistávající letadla.
A přesně tak to funguje v Coventry. Na tento konec města, k dálnici vedle letiště, jezdí z centra dvě autobusové linky. Jedna přímá po hodině, druhá sice po deseti minutách, ale zase vymetá každé sídliště. Využil jsem tedy druhou možnost a vybaven cyklistickou mapou Coventry a celodenním lístkem jsem nasedl do autobusu. Do horního patra, abych měl přehled, kde zrovna jsme. Podařilo se mi správně vystoupit a vydal jsem se zbývající půlkilometr po silničce mezi poli. Nad hlavou mi občas přeletělo letadlo - byl jsem kousek od letiště. Dokonce v těchto místech i někdo bydlí! Potkal jsem maminku s asi osmiletou holčičkou. Holčička na mě spustila, jestli bych jí daroval na děti, které jsou negramotné nebo tak něco, moc jsem jí nerozuměl. Ukazovala mi k tomu velkou obálku, na které měla něco namalované a vypadala, že to dostala ve škole za úkol a čím víc peněz sežene, tím lepší známku dostane. Hodil jsem jí do obálky libru, načež mi podala roztomilou růžovou fixu a požádala mě, abych na obálku ještě napsal, jak se jmenuju a kolik jsem v obálce nechal. Připojil jsem tedy své jméno na seznam a šel dál, zatímco ona se vydala zkasírovat dva černochy, kteří šli v protisměru.
Pak jsem přišel k budově Royal Mail. Všude spousta poštovních aut a z boku malé okýnko "Customer service". Hned na příchodu mně uvítala cedule "Bereme bezpečnost zásilek VELMI VÁŽNĚ. Jdete-li si něco vyzvednout, musíte ukázat ID. Jdete-li vyzvednout něco pro někoho jiného, musíte mít oznámení o nedoručení a JEHO ID." Tím ID může být občanka, pas, nebo kreditka. Tušil jsem, že s tím bude problém. Žádný Helenčin doklad jsem samozřejmě neměl a balík byl na její jméno. Ale když už jsem došel až sem, tak prostě odjedu s balíkem. V duchu jsem si připravoval spoustu argumentů, proč mi zásilku můžou vydat.
Když jsem přišel na řadu, podal jsem pánovi v okýnku oznámení a čekal jsem, co se bude dít. Přinesl odněkud zezadu balík a když pak chtěl občanku, tak jsem mu řekl, že to vyzvedávám pro manželku. "Ale podívejte, její jméno mám tady v občance napsané." Zdálky se na to mrknul, naznal, že zkoumat českou občanku nebude a zabručel "Tady máte." A tak jsem odešel s balíkem, vůbec se mi nechtělo věřit tomu, že to šlo tak jednoduše.
Polňačka k civilizaci, zamávat autobusu, který mi ujel před nosem, čtvrthodinka čekání na další a půlhodinka cesta do města. Jak dlouho tedy trvá vyzvednout balík? Včetně zjišťování kde to je a co tam jede to vyšlo asi na dvě a půl hodiny. Zlatá pošta v Brně u nádraží.

Přestěhoval jsem se

V úterý jsem dopsal zprávu o plagiátorství ve Španělsku a ve středu jsem začal se zprávou o vývoji našeho antiplagiátorského systému. Čtvrtek byl den, kdy jsem toho moc neudělal, protože hlavní bod programu bylo stěhování.
Proč stěhování? Bydlení na Westminster road bylo od začátku semestru zamluveno někým, kdo tam vydrží celý rok. A protože semestr tu začíná příští týden, musel jsem se přesunout do Singer hall, kde mají pokoje na krátkodobé pobyty. Ten den mi odletěly Helenka s Vendulkou, takže o důvod víc. Vyšlo to docela pěkně, protože se vracely domů kvůli dvěma svatbám. Původní plán taky byl, že příští týden strávím s Orwenem ve Valencii na soutěži antiplagiátorských systémů, to ale nakonec nešlo. Prý kdybych na týden odjel, tak bych si ten týden v Coventry pak musel nahradit, aby byla stáž dostatečně dlouhá. No ale to zase nejde kvůli výuce, tak jsem nakonec Valencii odpískal. Ale plán, že se Helenka s Vendulkou vrátí domů, už zůstal.
Dopoledne jsem tedy doprovodil holky na letiště a pomohl jim se zavazadly. To by člověk nevěřil, kolik váží všechny ty hadříky, které jsme tu nakoupili. V zájmu dodržení váhového limitu jsem si některé věci zase odvezl a poletí až se mnou. Ale nejsme přece blázni, abychom oblečení nakupovali v Česku, když je tu o tolik levnější. Ani člověk nemusí chodit daleko pro důkazy:
http://www.hm.com/gb/ - Patterned tunic 9.99 GBP
http://www.hm.com/cz/ - Patterned tunic 399 Kč
A co na to strýček Google? 9.99 British pounds = 305.170029 Czech koruny. A samozřejmě to není jenom H&M, takhle to mají všichni. Češi jsou asi bohatý národ, že jsou ochotní tolik platit. Teď máme každopádně aspoň na dva roky embargo na oblečení...
Pak jsem doma všechno uklidil, umyl a vysál a napsal Irene, že jsem hotov. Ta pro mě přijela autem a převezla mě do Singer hall. Ještě že tak, protože věcí jsem měl fakt hodně.
Singer hall je sice dražší, ale o to méně komfortní. Záchod, sprcha a koupelna je tu sdílená na patře pro 6 pokojů. Kuchyně je ale vybavená o poznání lépe, dokonce jsou tu i nezubaté nože, struhadlo a erární žehlička. Někdo si tu nechal namáčet rýži a čočku, z čehož Irene usoudila, že tu budu bydlet s nějakými Číňany. Nikdo tu ale zrovna nebyl.
Obsadil jsem si poličku v ledničce, vybalil pár nejnutnějších věcí a vyrazil na univerzitu. Stejně už byly 3 hodiny odpoledne. Napsal kus zprávy, zašel ještě jednou zkontrolovat Westminster road, jestli nedošel balík a přesunul se do svého nového domova. Tam už byli moji spolubydlící.
A nejsou to Číňani, ale Palestinci! Jupí! Jsou to čtyři učitelé z tamní univerzity, kteří jsou v rámci družby s Turky a Brity na výměnném pobytu. Jsou tu taky na měsíc stejně jako já a taky jsou v půlce a nastěhovali se sem dva dny přede mnou. Každý z nich je z jiné fakulty a jsou tu kvůli výzkumu. Tak jsem moc rád, že tu bydlím s Muslimy, protože jsou to moc příjemní lidé. Jako ostatně všichni Muslimové, které jsem v životě potkal. A oni mi taky říkali, že se báli, koho jim sem dají a že jsou rádi, že tu mají mě. Hlavně že si rozumíme. Dneska mi říkali, že Česká Republika je u nich považována za drsnou a nebezpečnou zemi, kde každého okradou. Tak jsem jim říkal, že spousta lidí od nás by na Blízký východ taky necestovala, takže je to vzájemné.
Jediné, na co si tu člověk musí dávat pozor, je klíč od pokoje. Ten je potřeba mít pořád u sebe, protože kdybych vyšel z pokoje, tak se dveře zaklapnou a bez klíče se nedají otevřít. Oni totiž Britové ve své konzervativitě odmítají používat některé velmi užitečné věci. První z nich je vodovodní baterie. Typické umyvadlo tu vypadá přesně tak, jak vidíte na fotce. Teplý vodovod a studený vodovod. Pokud máte štěstí, je v umyvadle špunt, takže si můžete namíchat vodu tak akorát. Ale zabere to stokrát tolik času, než se umýt jenom ve studené vodě. A někde není ani ten špunt, takže si můžete tak akorát spálit levou ruku a ochladit pravou.

No a druhou věcí, která se tu moc nevidí, je klika u dveří. Dveře buďto nemají vůbec žádnou západku, jenom Brano zavírá samo, anebo západku mají, Brano je taky zavírá samo, ale otevřít se dají z jedné strany páčkou a z druhé strany pouze klíčem. Že by se klíčem dalo zamknout na jeden nebo dva západy, s tím jsem se tu nesetkal.
Neblahou zkušenost udělal jeden z Palestinců hned ve čtvrtek, když si zapomněl klíč uvnitř a nechal dveře zaklapnout. Jeho kolegové museli zatelefonovat do ubytovací kanceláře, která sem vyslala člověka s náhradním klíčem. A za tuto službu si naúčtovala 15 liber. To bylo v osm hodin večer, kdy se dal ještě někdo sehnat. Ale představa, že půjdu ve tři ráno na záchod a v polospánku si zabouchnu dveře, mě docela děsí. Strávil bych noc na chodbě? Chodi v pyžamu po areálu a hledal pomoc? A mezitím si zabouchl i dveře od domu? Snad bude fungovat cedulka nad zámkem.

A na závěr tu mám ještě fotku mého pokoje:

Rodinné okénko č. 4 - druhý víkend

Druhý víkend (14.-15. 9.) jsme se rozhodli pokračovat v poznávání pamětihodností v okolí Coventry. V sobotu jsme vyrazili do Stratfordu nad Avonou - rodiště Williama Shakespeara a v neděli do Birminghamu - druhého největšího britského města.

Sobota - Stratford upon Avon

Do Stratfordu jezdí naše oblíbené dvoupatrové autobusy. Cestu v horním patře si užívala hlavně Vendulka, ale nadšení ji postupně přešlo a po hodině už byla docela zpruzená. Hned po vystoupení z autobusu ve Stratfordu nám bylo divné, proč je všude tolik lidí. Pak jsme zjistili, že tento víkend tu probíhal Food festival. Takže nejenom všichni Stratforďané, ale i lidé ze širokého okolí se sjeli, aby se tu najedli.

My jsme prozatím nechali stánky s jídlem být a vyrazili do motýlí farmy, kterou nám doporučila Irene. Na břehu řeky Avon, hned naproti Shakespearovu divadlu, mají několik propojených skleníků a chovají v nich tropické motýly. Úžasná věc. Všude lítají barevní motýli, sedají na vás nebo na rostliny, uprostřed jednoho skleníku bylo jezírko s velkými rybami. Helenka naštěstí celou dobu nosila Vendulku, takže jsem se mohl věnovat focení. Uvnitř bylo pěkně vedro - 38 stupňů. Co bychom taky čekali od místa, kde se chovají tropičtí motýli. Nejlepší byl inkubátor na kukly, ve kterém jsme pozorovali, jak se z některých kukel klubali motýli a roztahovali svoje pomačkaná křídla. No prostě paráda, však to vidíte na fotkách.

Pak jsme uspali Vendulku a vyrazili do města. Sice jsme se museli prodírat davy lidí, ale i tak jsme si to docela užívali, bylo krásně a Stratford je moc pěkné historické město. Naštěstí ho Němci nevybombardovali jako Coventry, takže je tu co obdivovat. A tak jsme si prohlídli školu, do které chodil Shakespeare, viděli jsme jeho rodný dům, dům jeho ženy a spoustu dalších domů. Dlužno podotknout, že většinu z nich jen zvenku. Zaplatit 15 liber za jednu vstupenku se nám opravdu nechtělo, i když by platila do všech Shakespearovských domů. Dalším argumentem byla obrovská fronta a dítě spící v kočárku. Takže pohled na Shakespearovu postel a psací stůl (co jiného by tam tak mohli ukazovat), jsme si nechali ujít. Ještě že ta škola byla zadarmo.

Odpoledne jsme se vydali mezi stánky s jídlem, ulovili kus masa na špejli a poobědvali. Pak jsme si všimli, že o kus dál probíhá pouliční divadlo dvou dobrodruhů, a tak jsme tam zašli. Jejich nejzajímavějším kouskem byla jízda na 2 metry vysoké jednokolce (zjevně podomácku vyrobené) a žonglování se třema hořícíma loučema (zároveň). No a představte si, prý jsou na světě lidi, kteří se podívají, zatleskají a pak jim nedají žádné peníze. My jsme jim teda něco dali a pokračovali na další průzkum města a jídelních stánků.

Zaujal nás stánek s churros, které jsme si za hříšný peníz koupili a pak si za to nadávali, protože čokoláda byla pěkně hnusná. Do Madridu se bohužel v nejbližší době nechystáme, takže chuť si asi spravíme až na vánočních trzích, pokud tam zase bude stánek s churros.

Neděle - Birmingham

Předpověď počasí na neděli byla mizerná, a tak jsme se vypravili do Birminghamu, tentokrát vlakem. Cílem byla prohlídka města a Helenčiny nákupy hadříků. Začali jsme tou prohlídkou. V birminghamu je několik vodních kanálů, po kterých se dá jezdit na lodičkách do okolních měst. My jsme sice na lodičce nejeli, ale i tak se nám pohled na kanály a procházka kolem nich líbil. Pak jsme pokračovali na náměstí s novou budovou knihovny a kolem radnice ke katedrále.

Celou dobu bylo zima a občas trochu pršelo, takže pobyt venku jsme si moc neužívali. Irene nám doporučovala, že se máme zastavit v nákupním centru Bull ring, které je v centru hned vedle nádraží. A tak, když se rozpršelo opravdu hodně, tak jsme tam zašli. No ne že by to bylo nějak přátelské místo pro pobyt s dětmi. Dětský koutek žádný, restaurace s dětským koutkem žádná, místo na odpočinek skoro žádné. Jenom všude davy nákupuchtivých lidí. Dlužno ale poznamenat, že když se člověk smíří s existencí obřího nákupního centra v centru města, je Bull ring vyřešený moc pekně. Není to žádné město naruby - je to všemi směry průchozí komplex s obchody a restauracemi uvnitř i venku, který do půlkruhu obepíná historickou katedrálu. Takže na to, že je to shoppingcentrum, je to architektonciky zvládnuté moc pěkně. Až na ty dětské koutky. Našli jsme pár mramorových kostek na sednutí, na kterých se dalo přebalit a nasvačit, ale po chvíli nám lidi už tak lezli na nervy, že jsme radši vyrazili zase ven. Naštěstí mezitím přestalo pršet.

Potřebovali jsme najít nějaké místo, kde by si Vendulka mohla zalozit a vyblbout se, protože byla pořád jenom v kočárku a lozit v nákupním centru pod nohama lidí jsme ji nenechali. Ptali jsme se tedy rodin s dětmi, jestli je tu nějaká baby-friendly restaurace. Nene, tady nic není, maximálně tak Mc Donald. Nene, to v Birminghamu nenajdete, my jsme si koupili sandvič v Subway a jíme ho tady na lavičce. No moc jich není, ale támhle je obchodní dům a ten má v šestém patře restauraci s dětským koutkem. Takže na třetí pokus to vyšlo, vyjeli jsme do šestého patra a konečně jsme mohli vypustit dítě. Restaurace formou naber si co chceš a zaplať u pokladny byla docela příjemná, a tak jsme se tam i naobědvali.

Po obědě se Helenka vydala do Primarku nakupovat a já s Vendulkou jsem vyrazil na druhé kolo prohlídky po městě. Vendulka to celé prospala (počasí k tomu vysloveně vybízelo, navíc dopoledne ji probudily zvony, takže byla docela unavená). Podívali jsme se na back-to-back houses - domy pro chudé dělníky, které měly sdílené stěny a tudíž neměly moc oken. V Birminghamu jich mají poslední dvě ulice, tak jsme je obhlídli a pak se vydali znovu ke kanálům, které se dopoledne osvědčily.

Vendulka vydržela spát celou dobu, co Helenka nakupovala, pak jsme sedli na vlak a vrátili se do Coventry. Byl to takový městský den, ale na to, jaké bylo počasí, se nám moc líbil.

Workshop v Lisabonu

Irene byla domluvená, že v pondělí přednese příspěvek o našem antiplagiátorském projektu na konferenci v Lisabonu. Protože ale nemá čas tam jezdit, příspěvek se měl uskutečnit na dálku, po Skypu. No a když už jsem tady, tak bych tam mohl taky něco říct, stejně jako Anna, která se na výzkumu taky podílela.
Před konferencí jsem si tedy připravil svůj jeden slide a upravil grafy v prezentaci, aby se z nich dalo něco vyčíst. Zbytek jsem nechával na Irene. Ve 12:00 jsme měli domluvené testování spojení a ve 14:30 měla začít naše prezentace. Irene zamluvila místnost pro videokonference ve vedlejší budově a o tři čtvrtě na dvanáct jsme společně vyrazili. Ale Portugalci byli offline a nereagovali ani na skypové zprávy, ani na e-maily. Když jsme si důkladně povykládali, kdo co dělal o víkendu, a pořád se nikdo neozýval, vzdali jsme to a o půl jedné se vydali zpět do svých kanceláří.
Irene se pak podařilo s Lisabonem spojit a domluvila se s nima, že o půl třetí budeme nachystaní. Byla trochu nervózní ze sdělení, že nemusíme spěchat, že oni jsou teď všichni na obědě a ještě si dají kávu a zákusek. Pokoušel jsem se ji uklidnit, že Portugalci jsou jako Španělé a tam se na tu dochvilnost zas tak nehledí.
Před půl třetí jsme ale byli nachystaní, jak jsme slíbili. Portugalci offline. Opět zprávy typu "Hello, we are here", opět maily se stejnou informací, ale žádná odezva. Po čtvrt hodině jsme začali být nervózní, jestli nemůže být chyba na naší straně. Když už jsme si chtěli navzájem na zkoušku zavolat, tak se Portugalci ozvali. Bylo 14:52. Tak jsme jim začali vykládat, co všechno jsme dělali a na co jsme přišli. Osm Portugalských účastníků si užívalo svoji poobědovou dřímotu a bylo pro ně evidentně obtížné chytat angličtinu v kvalitě telefonního hovoru. Někteří zívali, jiní v průběhu odešli do jiné sekce. Nikdo neměl žádné dotazy, až na chudáka moderátora, ten musí mít dotaz vždycky. Tak jsme mu odpověděli, rozloučili se a zavěsili. No - nic na co byhom mohli být pyšní, ale mezinárodní čárku máme :-)
Celkově bylo pondělí jedním z dnů, kdy jsem vlastně vůbec nic neudělal. Fragmentovaný čas, kdy nemá cenu začínat nic velkého, pořád nějaké e-maily, na které bylo potřeba reagovat. Původně to vypadalo, že aspoň dopoledne něco stihnu. Jenomže pak se Irene jen tak mezi řečí zmínila, že udělala nějaké přesuny v rozpočtu projektu a že se s ní Poláci kvůli tomu hádají. Když jsem se ptal, jaké změny, tak mě odkázala na mail, který na začátku září posílala. Ten jsem si pamatoval, ale nic divného mi tam nepřišlo. Jenom do Bruselu oznamovala nějaké přesuny peněz z cestovného na mzdy. Pro jistotu jsem si taky otevřel dvanáctý list excelovské tabulky, která přišla jako druhá příloha toho mailu. A ejhle, v rozpočtu je pro MENDELU o 12 tisíc EUR míň... Dalo mi docela zabrat, než jsem Irene vysvětlil, že nejenomže nám ty peníze nemůže jen tak vzít, ale že už je máme i utracené a že takhle to prostě nejde. Nakonec uznala, že jsme udělali všechno, co jsme měli, a slíbila mi, že pokud se projekt podaří obhájit, tak že dostaneme všechno, co jsme původně měli v rozpočtu. Ale bylo to náročné. Jen tak přijít o tři sta tisíc by se mi fakt nechtělo.

Rodinné okénko č. 3 - každodenní život

Zdravíme s dalším neakademickým příspěvkem. Tentokrát nebude uplně koordinovaný, ale je tu zkrátka tolik zvláštností, že se o ně s vámi musím podělit...

Jak se shání prášek do pečiva? 
Jako správná v žena v domácnosti jsem se rozhodla mj. i péct. No na tom není nic divného, dělám to i doma. Tam to je ale o dost jednodušší, suroviny znám, recepty taky. Zato tady se to ukázalo býti oříškem. První, na co jsem narazila, byla mouka. Druhů spousta, ale poznat z toho, co je hladká a co hrubá, to jsem nějak nezvládla. Ale tak péct se dá z čehokoli, nějakou jsem vzala. Vajíčka, máslo, mlíko a ovoce tu mají naštěstí stejný (jen u másla je potřeba koupit nesolené :-)), takže zbývá jediné - prdopeč. Přeložit ho jako baking powder, to jsem ještě zvládla, ale problém nastal v momentě, kdy jsem ho potřebovala sehnat. V jednom obchodě jsem ho neviděla, ve druhém taky ne. V tu chvíli jsem si řekla, že bude asi problém jinde, jala jsem se tedy sehnat nějakou prodavačku a vysvětlit ji, co potřebuju. Zvládla jsem to podle mě obstojně, přesně jsem ji vysvětlila, co hledám, ale stejně na mě koukala, jako na zjevení. Po menší diskuzi mi paní povídá něco ve smyslu ... "no nevím přesně, jakej že baking powder to potřebujete, ale u nás to děláme takto: mlíko, vajíčka, tuk a tahle mouka". Stěžejní sdělení bylo "tahle mouka" - jak se totiž ukázalo, je to raising flour, tedy kynoucí mouka. Mají tu prostě mouku s tím prdopečem už smíchanou! Jak prosté, ale že mě to dalo zabrat.

Další, co mě tu docela zaráží je, jak se místní oblékají. Ne že bych měla něco proti jejich šatníkům, jsou to elegáni. Ale v momentě, kdy chodím ve fleesce a dítě je zabalené v dece, tak nechápu, jak oni můžou chodit v tričku a jejich děti bez ponožek. Ze začátku jsem si myslela, že si jen užívají posledích zbytků babího léta. Ale ejhle, i když začalo pršet a začlo být hnusněji, oblékání se nezměnilo. Teda abych byla přesnější, občas tu vidíme i dámy v sáčku ši svetýrku, ale furt k tomu mají balerinky, nebo žabky :-) A hlavně ty jejich děti v kočárku bez bund a botiček, to je fakt hotovo, asi jsou holt odolnější.

Děti a hrací parky, to je kapitola sama pro sebe. Prvních pár dní jsem si myslela, že tu snad ani žádné děti nejsou, nebo že jsou schovaní všichni na svých zahrádečkách. Místní pravili, že Coventry je ze třetiny University of Coventry a přilehlé budovy (všechny fakulty, koleje, ubytovny, knihovny, atd.). A zbytek mám pocit, že jsou snad jen obchody. Naštěstí tu je War memorial park, sice 20 minut od nás, ale zato se skluzavkama, tam se Vendulce líbí. Její nejoblíbenější slovo je teď "balón", označuje tím kromě míčů i vše kulaté, takže si to kolem tenisových kurtů směrem do parku užívá. A místní taky, protože to Vendulka vyslovuje někdy spíš jako baó, což zní jako ball, tak je tu za hvězdu. S dětmi jsme se viděli také v místní knihovně na "parents day", kam jsem se náhodou vnutila. Tam to bylo taky dobrý, jenom nezvládám základní rodičovské konverzace na téma a kolik vážila, když se narodila atd., páč tu váží v nějakých divných jednotkách...

Konference pro učitele

Zatímco středa a pátek byly opět ve znamení práce na projektu (tentokrát psaní zprávy o plagiátorství ve Španělsku), ve čtvrtek jsem se zúčastnil konference pro učitele základních a středních škol, kterou pořádala Coventry University spolu se sousední University of Warwick. Nebudu popisovat všechno, co se dělo, jenom pár věcí, které mě zaujaly:
Ve Velké Británii uvažují o tom, že zavedou povinnou výuku programování. Takže i na této konferenci se diskutovalo o tom, jestli je to dobrý nápad, nebo ne. Jedni tvrdili, že nepotřebujeme tolik programátorů, že nám stačí dobře poučení uživatelé. A druzí tvrdili, že programování jde ruku v ruce s algoritmickým myšlením a že by ho měl rozvíjet každý. Jedním z cílů je, aby Británie měla více IT expertů schopných čelit čínským kyberútokům. No tak by mě zajímalo, jak to nakonec dopadne.
S tím souvisí další věc, která mě zaujala ještě víc, a to je existence organizace e-Skills UK, která je zřízená a financovaná vládou a má za úkol podporovat informační gramotnost a povědomí o technologiích v populaci. A dělá to tak, že připravuje výukové programy pro děti, zrovna v této době rozjíždí sadu programů věnovaných internetové bezpečnosti. Mají na to krátké filmy, pracovní listy pro učitele, počítačové hry, objíždí školy, kde s dětmi nebo studenty přímo pracují, prostě všechno možné, co usnadní učitelům život, zaujme děti pro technické vědy a pomůže počítačové gramotnosti populace. A všechno mají připravené profesionálně, s vypiplanou grafikou, zapojují experty z oboru, prostě radost s takovým materiálem učit. Asi to vypadá, že se těm čínským útokům ubrání :-)
Pak jsem šel na workshop s Lego robotkama (těma stejnýma co máme i u nás ve škole) a workshop o humanitárních aplikacích IT. Ten byl taky zajímavý a byl o tom, jak pomocí Facebooku a Twitteru řídit humanitární pomoc po nějaké katastrofě. Teda přesněji, co skupina nadšenců v Coventry na toto téma nachystala za programy pro středoškoláky. Těm humanitárním aplikacím IT se tu vůbec věnují docela dost, v úterý mám schůzku s člověkem, který se tím zabývá a za 2 týdny je tu celodenní trénink, tak jsem se na něj taky přihlásil.
Viděl jsem Enigmu. Skutečnou. V rukou pána z Bletchley Parku (to je to místo, kde ji Alan Turing během války luštil). Ten zas nabízel školám šifrovací workshopy, které zapadnou do osnov matematiky a informatiky. Ta vládní podpora vzdělávání mi přišla fakt dobře propracovaná. Prostě se rozhodli, že potřebují technicky více vzdělanou populaci a pumpují peníze do všech možných i nemožných způsobů, jak toho dosáhnout.
Tak jsem vlastně nakonec popsal skoro všechno, zbýval by jen oběd, networking activity a úvodní přednáška o inteligentních městech. Ale na jejich popis ještě dojde, protože pána, který se tomu na University of Warwick věnuje, ještě uvidím. Každopádně to byl přínosný den. A jestli vyjde evropský projekt, o který se teď na univerzitě ucházíme, tak určitě využiju spoustu věcí, které jsem na konferenci viděl.

Centrum akademického psaní

Pondělí a úterý jsem strávil hlavně psaním zprávy o plagiátorství na Slovensku. Což ale nebylo zas až tak zajímavé, abych se o tom nějak dlouze rozepisoval. Zajímavá byla návštěva v Centru akademického psaní, kterou jsem měl domluvenou už od minulého týdne a na které jsem se konečně dozvěděl, o co tu vlastně jde. Napřed jsem se na půl hodiny potkal s koordinátorkou Penny a potom na další půlhodinu s vedoucím tutorů Dimitarem.
Centrum akademického psaní pomáhá studentům s psaním seminárních a závěrečných prací a zaměstnancům s psaním vědeckých článků. Funguje od roku 2004, kdy jej zakládali 4 nadšenci. Dnes zaměstnává 13 lidí na plný úvazek a je jednou z věcí, kteoru se Coventry University chlubí a na kterou láká studenty. V anglosaském světě je seminární práce nejčastější způsob ukončení předmětu, takže schopnost vyhledávat informace a pak je parafrázovat, citovat, odkazovat, kriticky hodnotit, analyzovat, syntetizovat a dělat s nimi jiné vylomeniny je pro dokončení studia zásadní. No a v Coventry se chlubí tím, že studenti mají v těch šesti tisících librách ročního školného také služby, které potřebují.
Nabízí se padesátiminutové individuální konzultace (max. 4 za semestr), workshopy, dvacetiminutové krátké konzultace pro urgentní případy, školení pro učitele, školení pro vědecké pracovníky a spousta dalších věcí.
Z nabídky workshopů mě zaujala témata "Critical thinking", "Verbal reasoning" nebo "What is the sentence?". Centrum akademického psaní také zajišťuje předměty podobné našim bakalářským a diplomním seminářům, které si mohou zapsat studenti ze všech fakult. Některé fakulty mají své semináře, ale většina jich využívá nabízené centrální kurzy.
Můj první dotaz byl, jestli nevadí, že pracovníci centra většinou nerozumí obsahu práce. Stačí si představit, že by u nás měl někdo konzultovat seminárku z kryptografie, pak přepnout do rostlinolékařství, s dalším studentem sedět nad prací o správném postupu kácení borovic a směnu uzavřít esejí o rozvoji kakaových plantáží v Ghaně. Centrum ale neřeší obsah, ale formu, tudíž to nevadí. Naopak je to dobře, protože studenti aspoň nemůžou být nařčeni, že jim s prací po odborné stránce někdo pomáhal. A věci, které centrum řeší, jsou na oboru poměrně nezávislé.
Taky jsem se nemohl nezeptat, zda kromě dobrého pocitu studentů existence centra univerzitu skutečně vylepší. Není to tak, že dobří studenti služby centra nepotřebují a těm špatným to stejně nepomůže? Dimitar odpověděl, že zlepšovat schopnost akamického psaní a s tím souvisejících dovedností je důležité pro celou společnost, takže i když stráví spoustu času se studenty, kteří školu nakonec nedokončí, někam je to posune a má to smysl. Co má ale určitě největší smysl, který je snad i měřitelný, jsou služby pro vědecké pracovníky, kteří díky nim píší lepší články s větší nadějí na publikaci v prestižních časopisech.
Musím přiznat, že mě asi přesvědčili, že podobná služba má smysl. U nás ale bude úspěch, když se podaří sjednotit styl citací a počet cílů, které může diplomka mít.

Rodinné okénko č. 2 - víkendové výlety

S blížícím se víkendem jsme čím dál tím víc přemýšleli, kam vyrazit na výlet. Původně jsme měli v plánu Londýn, kde se zrovna sjeli Wizy s mámou a Orwen s Išankou a navštěvovali tam Xanthu. My jsme v Londýně ale už stejně byli a tak jsme si řekli, že si raději uděláme jednodenní výlety do okolí Coventry.

 

 Sobota: Coombe Country Park

Když jsem se podíval na Google mapy, kde by to v okolí mohlo vypadat dobře, narazil jsem na vodní plochu s názvem Coombe Pool, která je součástí Coombe Country Parku. Podle mapy a fotek na netu to vypadalo pěkně, a tak jsme vyrazili. Je to asi kilometr čtvereční lesa, jemuž dominuje jeden velký rybník, dva malé rybníky a Coombe Abbey - zámek přestavěný na luxusní hotel. Všude nakrátko střižený anglický trávník, upravené cestičky a tři značené trasy, aby se výletník na cestách, z nichž není kam odbočit, náhodou neztratil. A taky všude spousta velkých šťavnatých ostružin, které jsme skoro nestíhali trhat, jak je do sebe Vendulka tlačila.

Coombe Abbey

Vydali jsme se na nejdelší okruh, který vedl podél velkého rybníku a doufali jsme, že se ze značené cesty odpojíme, abychom si rybník obešli. To se nám ale nepovedlo, protože půlka rybníka je přírodní rezervace. A protože to je fakt jeden z mála kousků přirozené přírody široko daleko, berou to tu s ochranou vážně. Rezervace je oplocená a cedule hlásá, že pro ochranu ptactva je důležité, abychom zůstali na této straně plotu. A tak jsme zůstali a strávili příjemnou půlhodinku v budce na pozorování volavek a jiných vodních ptáků, kteří byli uvnitř namalovaní na plakátech a venku k vidění naživo. Jenom Vendulka to celé prospala.

Velký rybník

Pak jsme pokračovali po značené stezce dál až k lanovému parku. Tam Vendulka naznala, že by jí mohlo utéct něco zábavného, probudila se a nutně potřebovala blbout na houpačkách.

Houpačka v lanovém parku

Horní rybníček

Pak jsme se znovu přežírali ostružinama, u horního rybníčku se koukali na kačeny a pak se přesunuli zpět do infocentra na oběd. Za docela rozumné ceny jsme si dali teplý oběd a vyrazili na dětské hřiště.

Potom jsme si obešli druhý okruh. Vendulka usnula a my jsme se k ní po chvíli přidali. Pak jsme najednou zjistili, že nám za čtvrt hodiny jede poslední rozumný autobus a trochu jsme se proběhli k silnici. Tam jsme autobus tak akorát chytli a přesunuli se domů.

 

Neděle: Kenilworth castle

Cílem neděního výletu bylo městečko Kenilworth vzdálené půl hodiny jízdy autobusem od Coventry. Nastoupili jsme do typického anglického double-deckeru (tedy dvoupatrového autobusu). Protože Vendulka byla už dost unavená (první nedělní autobus odjížděl 9:55), bylo hodně těžké ji zabavit. Ale horní patro s výhledem dopředu po většinu cesty posloužilo výborně.

Koule = balón. Nejoblíbenější Vendulčino slovo :-)

V Kenilworthu jsme se vydali skrz park směrem k hradu. Tam hned u brány stál pán, který nás přesvědčoval, že když se staneme členy British Heritage klubu, že ušetříme na vstupném. No nechtěl slevu zadarmo, vstupné bylo za 9 liber a roční členství nějakých 40. Pak přišel se dvěma slevami, takže už by se nám členství vyplatilo, kdbychom chtěli ještě do Warwick castle. Nakonec jsme ale nabídkám odolali, zaplatili plné vstupné a šli dovnitř jako nečleni. Pak z pána vypadlo, že kdybychom si to rozmysleli a členy klubu se stali, že se máme stavit a vstupné nám vrátí. Ale do Warwicku nás to asi stejně nedostane, protože 13 liber (po poloviční slevě) je stejně nemravně moc.

Nejzachovalejší část: Leicester gatehouse

Zřícenina byla, jako všechno tady, pěkně opravená, upravená, anglický trávníček. Počasí ideální na rodinné výlety, prostě vegáč. Vendulce se nejvíc líbily kamenné točité schody, po kterých chtěla lozit znovu a znovu a bylo těžké ji chytat, když podlézala provázky s cedulkou "NO ENTRY" a chtěla lozit co nejvýš. 

Oběd pod zříceninou

Kdyby vás zajímala nějaká fakta o hradu, tak založen byl roku 1122 a nejvýznamnější událost byla návštěva královny Alžběty I. Ta sem v roce 1575 přijela za svým milencem (teda pardón, královským nejvyšším podkoním), hrabětem Robertem Dudleym. Událost to byla tak veliká, že o čtvrt tisíciletí později o ní Walter Scott napsal román Kenilworth. Od té doby hrad už jen chátral, hospodářské budovy sloužily jako farma a zbytek stavby si místní posutpně rozebírali na své vlastní domy.

Vyhlídka z nejvyššího přístupného místa

My jsme se jako první vydali na věž hradu, protože měla být od tří hodin odpoledne zavřená kvůli svatbě. Zaujal nás nejen termín svatby (neděle 16:00), ale i cena, kterou se za pronájem části zříceniny platí: 1750 liber, tedy něco přes 50 tisíc korun. Ale když se tam začali houfovat svatebčané v luxusních šatech a za rohem čekaly dva historické Citroeny s nevěstou, pochopili jsme, že nějaká tisícovka liber pro ně asi nehrála žádnou roli.

Veverka na hřbitově... to byste asi poznali i bez popisku :-)

 Pak jsme se ještě prošli historickým Kenilworthem, podívali se na klášter a kostel a sedli na autobus, který nás odvezl zpět do Coventry.

Nečůrejte na zem!

Co znamená coventrizovat město?

Čtvrtek a pátek byly pracovní. Kromě setkání s potenciálním vydavatelem monografie a čajem se zástupcem prorektora jsem v podstatě nedělal nic jiného, než tvořil zprávu o plagiátorství v ČR. V pátek po poledni jsem ji konečně dodělal a poslal Irene k posouzení.

Ve čtvrtek odpoledne jsme se byli podívat ve War memorial parku, který máme kousek od domu. Vendulka si tam užila skluzavky a my jsme si zase užili souvislého kusu zeleně, který aby tu člověk pohledal. V pátek konečně přišlo pravé britské počasí: Ráno déšť, dopoledne déšť, odpoledne déšť. Kupodivu, když jsem se potřeboval někam přesunout, tak nepršelo, takže se mi zatím daří zachovat suchý deštník.

No a teď už konečně k tomu, na co navádí nadpis článku. V pátek odpoledne jsme zašli do Muzea dopravy, kde mají také expozici o bombardování Coventry během druhé světové války. Na první pohled to vypadá divně, ale ony spolu tato dvě témata docela úzce souvisí. Coventry bylo před válkou a během ní totiž centrem britského automobilového průmyslu. Sídlila tu mj. automobilka Daimler, vyráběla se tu auta, traktory, jízdní kola a také všechno možné pro potřeby britské armády. Takže lepší cíl si Němci pro své bombardování vybrat nemohli. Největší z náletů proběhl v noci ze 14. na 15. listopadu 1940. Bombardování začalo kolem osmé večer (letadla s elektronickou navigací shodila bomby na hranice města, aby byl jasně vytyčený cíl bombardování) a pokračovalo až do šesti hodin do rána. Němci si užili hlavně zápalných bomb s hořčíkem a benzínem, takže město doslova lehlo popelem. Přežila to jedna ulice a věž katedrály. Válečný průmysl to prý zas tak neohrozilo, protože byl na Churchilův pokyn roztroušen do mnoha malých továren po celé zemi.

Během války to bylo poprvé, co někdo provedl plošný nálet a vypálil celé město. Podobné operaci se od té doby říkalo coventrizovat a pro Brity to byla dobrá záminka pro zcoventrizování Mannheimu nebo Drážďan. Spiklenecké teorie tvrdí, že velení britské armády vědělo, že se nálet na Coventry chystá, ale nikomu to neřeklo, aby neprozradilo, že dokáže dešifrovat Enigmu. Některé historické prameny tuto verzi potvrzují, jiné vyvrací, ale každopádně mě baví tomu věřit.

Kvůli zmíněnému bombardování není v Coventry nic jako historické centrum (když tedy nepočítáme tu jednu ulici, která to přežila). Takže kdo by sem chtěl za památkami, tomu musí stačit věž katedrály (a ruiny stěn, které jsou tu zachované jako zřícenina, novou katedrálu postavili hned vedle).

Panoráma uvnitř zříceniny katedrály

Po válce se začalo s budováním pěkně naplánovaného města s centrem jako pěší zónou a dostatečně kapacitní "Ring road" - městského okruhu pro auta, který uzavírá centrum. Auta se tu tedy mají výborně a pro chodce a cyklisty je pod Ring road spousta podchodů a podjezdů.

Největší lákadlo muzea - simulátor nejrychlejšího auta na světě - jsme bohužel nestihli, protože když jsme přišli do muzea, byl už zavřený. Ony už samotné otvírací hodiny muzea (10-17) nejsou nic moc pro pracující lid, ale simulátor pro jistotu zavírá ještě o hodinu dřív. Naštěstí je sem vstup zdarma, takže se na něj určitě vrátíme, protože  tuto atrakci nelze vynechat.

Rodninné okénko č. 1 - nákupy

Abych trochu roztříštila akademické zprávy z Coventry, rozhodla jsem se obohatit blog rodinnými okénky, abyste věděli, že se tu jen nepracuje :-)

Wheb už dříve zmiňoval, že jsme přijeli do nevybaveného ubytování - a tím nevybavené myslím i to, že tu nebyla ani sůl, čaj, mýdlo nebo toaleťák (výborné na večerní příjezdy). Od studentských "kolejí" (i když vypadají jako patrový dům) by to jeden docela čekal, ale doma se to přeci jen nějak jednodušeji zvládá, nějaký ten hrnek a kus mýdla člověk vždycky vezme z domu a zbytek vybaví tak nějak za pochodu. No ale stěhujte s sebou vše za moře, když je to tu beztak všechno levnější, a když vám většinu zavazadel zabere mrňe. První dny s Vendulkou v Coventry se tedy nesly ve znamení nakupování.

Dopředu nás Irene a Anna upozornily na One Pound shop, 99cent shop, Charity shopy, zkrátka "Vše za 39", jak známe z Masaryčky. Je jich tu hodně, dá se v nich sehnat spousta věcí a na rozdíl od těch našich obchodů tu je opravdu vše za jednu Libru. K tomu tu máme kousek od domu supermarket, obchodní dům, tržiště a IKEA. Inu vyrazily jsme na nákup, leč ani kočárek není nafukovací, takže jsme musely na víckrát. Drogerie, jídlo, nějaké nádobí, žehlička, adaptéry do zásuvky, plínky. No dalo nám to docela zabrat. Naštěstí tu je hodně studentů a nápisy "Studying and need to settle living?" (studujete a potřebujete se zabydlet?) dají tušit, že tu mají v akci nože, talíře, hrnky, topinkovače, atd.

Co se jídla týče, tak si tu z nějakého zvláštního důvodu potrpí na samých nízkotučných věcech bez cukru. Ne že by se to projevovalo na tom, jak vypadají, ale člověk si musí dávat pozor, co kupuje. Mlíko tu je buď non fat (bez tuku), skimmed (nízkotučnpé), nebo semi skimmed (polotučné). Že by tu měli plnotučné, toho jsem si nevšimla. Sirupy tu mají taky buď bez cukru, s nízkým obsahem cukru, nebo se sladidly. Než jsem zase našla něco férovějšího, tak jsem tam málem strávila mládí. Ještě že jsem našla ten trh, kde měli normální máslo, sýr a kvalitní šunku. Teď už mi zbývá snad jen pořešit pečivo. Ty jejich buchtoidní věci se moc nedají jíst a nejvíc chlebovej chleba jsem našla v nějaké vymakané sekci v Sainsburys, byla to nějaká Irská specialita. Sice mě odradil velký nápis "no yeast" (žádné kvasnice), což teda nechápu, jak mohli upéct, ale aspoň to není tousťák.

Taky jsem narazila na zdravou výživu, potřebovala jsem Vendulce koupit nějaké kaše, tak jsem zajásala, doma je kupuju taky tam. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem žádné instantní kaše nenašla, leda ovesné. Takže na svoje jáhlové, pohankové, špaldové a kukuřičné si bude muset chvlíli počkat ...

Připadám si tu trochu, jako kdybych byla žena v domácnosti - což tu vlasně jsem, že :-) Ráno vyrazit do města, nakoupit, uvařit, odpoledne do parku a pak se těšit na Wheba. Chudák v práci nemá ani hlavní cíl dne (rozumněj oběd v menze) a musí chřoupat sendviče (dělají to tak všichni a navíc je ani nejí spolu, ale každý za počítačem v kanclu), tak je aspoň rád, že má vše zařízeno a jako bonus teplou večeři. A já jsem ráda, že na to všechno vydělá, a že se tu máme dobře. Jen bych to tak asi dlouho nevydržela :-)))

Jdu uspávat, mějte se pěkně a brzy se zase přihlásím s dalším rodinným vstupem. 

Pravidla pro korektury

Středa 4. září byla dnem vražedného pracovního tempa. Pracoval jsem na projektu, konkrétně na zprávě o tom, jak to vypadá s plagiátorstvím v ČR. Takže samá analýza dat z dotazníků, čtení výročních zpráv, vyhledávání informací a samozřejmě psaní té zprávy. Šlo to dost pomalu a odpoledne jsem měl hlavu jako balón.
Ve tři hodiny odpoledne jsem byl pozvaný na schůzku do Centra akademického psaní, na které se budou diskutovat pravidla pro korektury. Moc jsem nechápal, o co tam půjde a většinu věcí, které tam padly, jsem si stejně ujasnil až v následném rozhovoru s Irene. O co jde: Studenti si nechávají text svých závěrečných a seminárních prací zkontrolovat. Spolužák nebo někdo z rodiny jim opraví překlepy a gramatiku, občas upozorní na to, že text není srozumitelný. Někteří korektoři jdou ale dál, namísto upozornění na nutnost text přeformulovat, jej sami přeformulují, namísto nutnosti přidat další podpůrné argumenty pro určité tvrzení je sami přidají, a snadno se tak může stát, že text je pak spíše výsledek práce "korektora", než studenta. A korektura, všeobecně považovaná za legální (či dokonce žádanou), se tak dostává do pozice psaní práce na objednávku, což už je samozřejmě nelegální. A je potřeba jasně stanovit hranici, co je možné a co už ne.
Na dotaz, jestli se tím řeší nějaký skutečně existující problém, mi bylo řečeno, že to musí udělat všechny univerzity na příkaz ministerstva školství. Tomu to doporučil ombudsman, kterému si studenti stěžovali, že na některých školách se trestá něco, co na jiných školách prochází. No a abychom byli korektnější, na London School of Economics získal doktorát jistý Kaddáfí (syn mrtvého diktátora), který tvrdí, že jeho spolužák mu dělal v práci "jen korektury", ale vypadá to spíš na psaní práce na objedávku. Univerzita ho ale nemá jak popotahovat, protože nemá jasně stanovená pravidla.
Schůzka byla poměrně konstruktivní. Pojmenování problému, stanovení cíle, připravená inspirace z jiných univerzit, domluva na dalším postupu. Hlavně ta inspirace z jiných univerzit mě zaujala: Jedna univerzita má svoji proofreading policy jenom tak stručně, pár bodů o tom, co korektor může a co ne, jasně stanovené povinnosti studenta, a je to. Jiná univerzita přijala osmistrákový dokument s podrobnějším popisem všech možných situací a dokonce zavádí seznam akreditovaných korektorů. No a další univerzita je někde mezi, ti mají jenom seznam doporučených korektorů. Tak jsem zvědav, jak to nakonec budou mít v Coventry. Ale nad seznamem akreditovaných korektorů a pravidly pro jejich akreditaci tu kroutili hlavou. Příští měsíc se sejde pracovní skupina složená z předsedů disciplinárních komisí všech fakult, bude tam někdo z knihovny a někdo z Centra akademického psaní a domluví se, co s tím.
Centrum akademického psaní vůbec vypadá jako zajímavá instituce. Má pomáhat studentům s psaním akademických textů. Příští úterý tam mám domluvenou návštěvu a budou mi vysvětlovat, co a jak všechno dělají. Tak se o to určitě podělím.
Další, co mě na té schůzce zaujalo, byla informace o jedné katedře, kde mají vedoucí prací stanoven horní limit času, který můžou věnovat jedné diplomové práci. Oficiálně proto, aby měli studenti stejné podmínky a nemohli si stěžovat, že se vedoucí někomu věnuje víc, než někomu jinému. Ale všichni vědí, že je to ochrana učitelů před studenty, kteří by je svojí neschopností stáli příliš mnoho času. Každopádně je to zajímavá myšlenka. Jenom si nedokážu představit, že se během čtení diplomky budu dívat na hodinky, pak na straně 23 udělám tlustou čáru a napíšu studentovi, že jeho čas vypršel, dál už si nic nepřečtu a ať dělá jak umí...
Ta pravidla pro korektury mi ale pořád leží v hlavě. Neznám žádnou univerzitu v ČR, která by něco takového měla. A neznám ani nikoho, koho by napadlo o tom přemýšlet. Řeší tady zbytečné blbosti, nebo britská kultura akademické poctivosti došla tak daleko, kde si ji my ani nedokážeme představit? Na pravé straně je anketa, ve které můžete hlasovat, své názory můžete zanechat v komentářích. To jsem fakt zvědavý, jak to dopadne :-)

První den na univerzitě

V úterý, 3. září si mě Irene o půl deváté ráno vyzvedla před domem, aby mě zavedla na univerzitu. Ještě že tak, sám bych měl dost problém to najít a vymotat se v sytému podchodů pro chodce a cyklisty pod Ring road a všemi jejími křižovatkami.
Faculty of Engineering a Computing sídlí ve zbrusu nové budově, která stála v přepočtu 1,3 mld. Kč a je asi tak stejně vypiplaná a stejně funkční jako naše budova Q. Všude sklo, kov, pohledový beton, pohledové kabely a pohledové trubky, futuristický systém ventilace a automatického rožínání světel a určitě spousta dalších vychytávek.

Budova Faculty of Engineering and Computing

 Ve třídách původně nebyly ani tabule, ale na nátlak učitelů je tam nakonec přidali. Když jedete jedním výtahem do 4. patra, kam můžou jenom učitelé, musíte si pípnout kartou, abyste se tam dostali. Ve druhém výtahu je zabezpečení řešeno pouze cedulí "3rd and 4th floor - staff only".

Ale je to tu moc pěkné, všude jsou na chodbách volně přístupné počítače, do učeben se vstupuje na kartu, u vstupu je recepce, na které se střídají studenti, kteří to mají jako brigádu. Velkým hitem je letadlo a sousední letecké simulátory a větrné tunely.

Také přednáškové místnosti jsou řešeny netradičně a podobně jako u nás jsou nedomyšlené. Přednášková místnost uzpůsobená pro týmovou práci s klikatými řadami je výborný nápad, ale už nikoho nenapadlo, že studenti potřebují místo na nohy. A tak se sedačkám přezdívá "Ryanair seats".

V přednáškovém divadle zase z prvních řad není vidět na obrazovky a z posledních řad není přes obrazovky vidět na přednášejícího.

Hlavní náplní prvního dne bylo získat zaměstnaneckou kartu, abych se dostal kam potřebuju, a zaplatit ubytování. I když to jsou zdánlivě jednoduché úkoly, zabraly mi celý den.
Po krátké exkurzi po budově jsme se s Irene vydali na HR pro kartu. "A máte domluvenou schůzku?" To jsme samozřejmě neměli. "No to nejde jenom takhle přijít a nemít domluvenou schůzku. Nejdříve to půjde dneska ve 14:20". A tak jsme odešli s nepořízenou. Šli jsme se podívat na koleje, kam se přesunu na začátku semestru (to už tu budu bez rodiny), tam jsme vyřídili všechny papíry ohledně ubytování. Platit se má ve Student centru, kde už na pokladně budou vědět.
Zašel jsem tedy do Student centra a vystál frontu u pokladny. "Máte kód platby?" "Jaký kód?" "Bez kódu nemůžu vaši platbu přijmout, běžte si vedle na přepážku, tam vám poradí." Škoda, že na vedlejší přepážce byla fronta na půl hodiny. Ale pán ochotně zavolal do ubytovací kanceláře a za minutu mu přišel e-mailem kód. Když mi to vytiskl, tak jsem si všiml, že to je ten stejný e-mail, který jsem od nich už dostal, ale na to, že je v něm kód, jsem zapomněl. Mohl jsem si ušetřit čekání. Na pokladně už to šlo hladce, dokonce se dalo i platit kartou.
Pak už byl pomalu čas zajít znovu na HR, kde jsem se ohlásil, že mám domluvenou schůzku. Vyfotili si mě, vyrobili kartu, o parto výš mi nastavili přístupy a bylo vyřízeno. Teď už jen vyzkoušet, že se dostanu kam potřebuju a mohl jsem jít domů.
Helenka mezitím obstarala všechny nákupy (nějaké jídlo, drogerii, adaptéry do zásuvky, a tak podobně) a po svačině jsme se vydali na prohlídku centra města a na velký nákup do supermaketu Sainsbury. Na účtence jsme se pak dočetli, že "Sainsbury každý den srovnává své ceny s Tescem, Asdou a dalšími supermarkety. Kdybyste nakoupili jinde, mohli jste ušetřit 4 libry. Toto je tedy poukaz na 4 libry na příští nákup u nás." Každopádně dobrá fligna, jak nás donutit, abychom příště nakupovali zase u nich.

Cesta do Coventry

Naše cesta začala v neděli 1. září, kdy jsme se přesunuli do Prahy. Letadlo nám sice v pondělí letělo až v jednu hodinu odpoledne, ale rozhodli jsme se navštívit kamarády, které jsme dlouho neviděli a přespat u nich (rozhodně to bylo lepší než odjíždět z Brna v pondělí v sedm hodin ráno).

Ještě se na úvod popisu cesty se sluší napsat, že ačkoliv je to pracovní cesta, beru s sebou Helenku s Vendulkou. Školu (a potažmo EU) jejich přítomnost ale nestojí ani korunu (libru, euro) navíc, cena ubytování je stejná a ostatní jejich náklady platíme sami. 

V pondělí dopoledne jsme prošli všemi letištními procedurami, dokonce se Vendulka inteligentně vyspala a pak se probudila těsně před bezpečnostní kontrolou, takže měla během letu dobrou náladu. Letěli jsme s Lufthansou přes Mnichov. Musím přiznat, že jsme čekali trochu lepší péči - na prvním úseku jsme dostali jenom oplatek a na druhém kus buchty. Ještě že jsme měli svoje jídlo. V Mnichově měli zrovna výstavu časostrojů včetně různých kyvadel a kuličkové dráhy, kde kuličce trvá přesně daný čas, než ji projede. Tak jsme se tam na chvíli zastavili.

Vendulce se kuličková dráha na letišti v Mnichově moc líbila

Po příletu do Birminghamu na nás čekaly Irene a Anna, s nimiž se znám z projektu. Naskládali jsme se i se všmi zavazadly a kočárkem do Irenina Golfu a odjeli do Coventry. No, vlakem by to možná bylo jednodušší, ale naše hostitelky se o nás prostě musely postarat :-)
V poklidné uličce na Westminster Road vlastní univerzita několik domků, které pronajímá studentům. Než začne semestr (23.9.), dostali jsme k dispozici celý dům jenom pro nás. Za 110 liber na týden je to to nejlevnější, co se dá sehnat.

Pohled z ulice

Zadní dvorek

Ložnice

Schody do prvního patra, kde je koupelna a WC

Kuchyně

V pondělí večer jsme už jen zašli na výbornou večeři do místní libanonské restaurace a šli spát. A kontrolní otázka: Jaké pivo se čepuje v libanonské restauraci v Anglii? No přece Plzeň a Kozel!