Poslední víkend: Warrington, Liverpool, Manchester

Čtvrtý a zároveň poslední víkend jsem zamířil na návštěvu za Helenčiným bratrancem Ondrou a jeho zánovní slovenskou přítelkyní Kačkou. Bydlí ve Warringtonu, což je na půli cesty mezi Manchesterem a Liverpoolem. Ondra skorošéfuje jedné hospodě ve Warringtonu, takže je po večerech většinou pryč. V sobotu měl šichtu od pěti odpoledne do dvou do rána a na neděli si vzal volno. Což, jak jsem pochopil, nebylo vůbec jednoduché.
Ondra s Kačkou na mě čekali na nádraží. Zašli jsme na kafe do hospody, kde Ondra pracuje, a pak jsem si prohlídl jejich byteček. Prý jsem byl první host, co u nich bude spát, což pro mě byla velká čest. Já jsem jim za to dovezl žehličku, struhadlo, skleničky, kolíčky a mouku, tedy výbavu, kterou Helenka nakoupila na Westminster road, a kterou už jsem nepotřeboval. Oni ji ale rozhodně využijí.
Pak jsme zašli na oběd do místní čínské restaurace. Za 7 liber si člověk může nabrat kolik chce čeho chce a přežrat se k prasknutí. Tak jsme se přežrali k prasknutí. Poslední hřebíček byl automat na točenou zmrzlinu, která byla hrozně dobrá a které si člověk mohl natočit, kolik chtěl. Po obědě jsem zanechal Ondru s Kačkou ve Warringtonu a odkutálel se na vlak do Liverpoolu.

Jak tohle dělá, na to jsem zatím nepřišel...

A tady už jej pokutují za porušování fyzikálních zákonů :-)

Základní turistickou atrakcí Liverpooli je The Cavern - klub, ve kterém začínali hrát Beatles. Ten jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Okolní uličky mají úžasnou atmosféru, všude je živo, pouliční muzikanti hrají písničky od Beatles, prostě skvělé. Dají se tu samozřejmě koupit všechny možné serepetičky s motivy Beatles, ale rozhodně člověk nemá pocit, že by tento byznys byl na prvním místě. Spíš to tak dokresluje celkovou atmosféru.

 
Pak jsem se vypravil k pobřeží, podíval se na moře, prohlédl si staré doky. Hádejte, co v nich v rámci rekonstrukce a revitalizace udělali? No přece shopping centrum! Ale docela se jim to povedlo. Pak jsem pokračoval ke katedrále. Bohužel nebyl čtvrtek, to bych mohl vylézt i na věž. V sobotu je bohužel zavřená. Zajímavé je, že v jedno z křídel katedrály je kavárna.
Cestou na vlak jsem se ještě zastavil v jednom polorozpadlém kostele bez střechy. Normálně bych kolem něj jen prošel, ale ručně malované plakáty lákaly na prohlídku. Po darování jedné libry a podpisu, že dovnitř vstupuju na vlastní riziko, jsem tam vstoupil. Kostel slouží jako místo realizace nějaké partě umělců, kteří kreslí obrazy, vystavují fotky, lepí po stěnách kostela různé kachličky, z jedné boční kapličky udělali svatyni automobilu, místo oltáře je pódium na divadelní představení. Nevyužil jsem nabídky namalovat si vlastní obraz, ale poseděl jsem, posvačil a užil si příjemné prostředí.

Když jsem dorazil zpět do Warringtonu, Kačka zrovna dělala fašírky. Prý jestli je mám rád. A co že to je? Karbanátky. No tak ty rád mám. Pak jsme se společně koukli na Batmana a šli spát. Ondra přišel někdy v noci.
V neděli jsme vyrazili do Manchesteru. Ondra s Kačkou tam předtím bydleli, takže město znali a provedli mě. Katedrála se rekonstruuje, na místě dávného teroristického útoku IRA je obchodní centrum (jak jinak), pivo v Ondrově oblíbené hospodě je furt dobré. Před radnicí jsme narazili na průvod odborářů bojujících za vyšší platy, protestujících proti škrtům, nechtějících rušení nemocnice, zdůrazňujících důležitost učitelského povolání, nechtějících vysokorychlostní železnici, nebo jen tak pískajících na píšťalky. Za průvodem odborářů šel průvod policajtů - pěšky, auty i na koních.
My jsme si dali britskou specialitu nedělního oběda - pečené hovězí a "puding" a vyrazili do MOSI - Museum of Science and Technology, místního technického muzea. Tam bylo všechno od parních strojů přes lokomitivy, letadla, auta, elektřinu, počítače, telefony mobilní i nemobilní, televize, prostě všechno, co by člověk v technickém muzeu čekal. Součástí muzea je i originální stará kanalizační stoka a možnost projížďky v parním vlaku. A aby se neřeklo, tak v jednom patře si člověk může i sám zaexperimentovat na interaktivních exponátech. Ale i ty neinteraktivní exponáty se aspoň hýbaly, pokud to šlo. Třeba parní stroj fakt syčel a fungoval stejně, jako před dvěma sty lety, žádná simulace.

Muzeum zavřelo o pěti, pak nás čekala cesta na nádraží. Ondra s Kačkou šli navštívit své manchesterské kamarády a já jsem někdy před šestou sedl na vlak a odjel zpátky do Coventry. Uchozený, unavený, ale spokojený.

Math Support Centre

Jedna z užitečných věcí, které tu pro studenty mají, je Math Support Centre - centrum, ve kterém pomáhají studentům s matematikou a statistikou. V centru jsem se byl podívat minulé úterý, když jej představovali novým studentům.
Je to místnost o velikosti běžné školní třídy, ve které je spousta knih, stoly, a po okrajích počítače. A každý den se tu po hodině střídají učitelé matematiky, kteří jsou k dispozici těm, co se zrovna přijdou na něco zeptat. A z toho, že služby mají po dvou, usuzuju, že se buďto studentů bojí, nebo že studentů chodí hodně a jenom jeden by je nestihl uspokojit.
Studenti mají možnost se zeptat na cokoliv, co potřebují k bakalářce nebo diplomce, centrum je k dispozici i zaměstnancům pro pomoc na výzkumu a všichni si to moc pochvalují. Dokonce za něj Coventry University dostala svého času ocenění za nejpřínosnější projekt pro poskytování služeb studentům. K dispozici je také statistický software pro zaměstnance a studenty zdarma, a když má v rozpisu služeb u svého jména někdo "S", tak to znamená, že pomůže i se statistikou.
Ptal jsem se, jak to řeší, když se student přijde poradit nad svým úkolem do matematiky. Tak s tím ho prý vyhodí. A učitelé matematiky jim musí posílat zadání úkolů, aby věděli, s čím studentům nepomáhat.
Největší práci jim zjevně dá, aby studenty přesvědčili, že se nemají bát nebo stydět a mají do centra přijít pro radu. Navíc, když si musí pípnout studentskou kartou a dá se tak vysledovat, kdo tam jak často chodí. Návštěvnost se prý sleduje pouze pro statistické účely, pro konkrétní studenty z toho nikdo žádné závěry nedělá.
Stejně jako Centrum akademického psaní, i toto se zjevně vyplatí coby lákadlo na studenty a coby pomoc výzkumníkům, kteří bojují se statistikou. Další z dobrých nápadů, nad kterými má smysl uvažovat.

Požární poplach

Tento týden jsem dopsal zprávu o vývoji našeho antiplagiátorského systému a společně s Irene pracoval na srovnávání dat z různých evropských zemí. V pátek odpoledne, zrovna když jsem začal otvírat Ireninu excelovskou megatabulku, se z amplionů po celé budově ozvalo: "Húhíhúhíhúhíhúhí Fire has been reported in the building. Pleae leave the building by the nearest exit. Do not use lifts. Húhíhúhíhúhíhúhí Fire has been...". Pamětliv testu požárního systému před dvěma týdny jsem se zašel zeptat Irene, jestli je to zase jenom zkouška, nebo se máme fakt evakuovat. Prý se máme fakt evakuovat. "A vem si s sebou všechny věci, ať se sem nemusíš vracet". "OK, ale nehoří doopravdy, že ne?" "Ne, je to jen cvičení".
Tak jsem se vklidu sbalil a vydali jsme se po schodech dolů. Říkal jsem, že je to docela elegantní způsob, jak lidem takhle v pátek ve 4 hodiny odpoledne připomenout, že venku svítí sluníčko a že je na čase skončit s prací. Venku už byla shormážděná spousta lidí, a tak jsme se vmísili do davu. Čekal jsem, jestli přijedou i hasiči, ale nikdo nejel. Všichni vypadali, že takovéto evakuační cvičení je tu na denním pořádku. "Jo, to jednou jsme tu měli mezinárodní konferenci a museli jsme se evakuovat rzovna ve chvíli, kdy jsem přednášela příspěvek", říkala Irene. "A když ten barák byl nově postavený, tak to prý houkalo každou chvíli, než ten systém seštelovali."
Na konec cvičení se mi čekat nechtělo, a tak jsem se rozloučil a vydal se domů, takže nevím, jak to dopadlo. Ale určitě dobře. No - nemusíme se od nich učit všechno. Cvičný poplach každé dva týdny je přece jenom trochu často a bojím se, že až bude fakt hořet, tak tomu nikdo nebude věřit.

Projektové centrum

Toto je opět jeden z příspěvků týkajících se pracovních věcí, takže koho zajímá jenom můj víkendový program a co dělá Vendulka, může jej s klidem přeskočit.
Minulý pátek jsem měl první setkání s lidmi z místního projektového cenrta a toto úterý jsem měl druhé setkání. A dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí o tom, jak jim to tu funguje.
Na počet studentů je Coventry univerzity zhruba 3x větší než MENDELU, mají tu nějakých 31000 studentů. Roční obrat celé univerzity je 200 milionů liber a jestli jsem to dobře pochopil, tak polovinu z toho tvoří školné, další díl jsou státní dotace a zhruba 30 milionů liber jsou různé granty. No a aby těch grantů měli co nejvíce, tak mají zřízenu BDSO (Business Development Support Office), která se snaží zaprvé pomáhat se získáváním grantů a zadruhé již získané granty co nejlépe administrovat a účtovat. Ještě že jsou Office a ne třeba Module ;-)
BDSO funguje centrálně, ale její zaměstnanci jsou rozdělení v péči o jednotlivé fakulty. Z každého projektu si ukrojí 20% nepřímých nákladů a z nich žijí. Takže čím více projektů (za více peněz), tím více peněz pro ně. Jsou rozdělení do pre-award týmu o sedmi lidech, kteří se starají o získávání projektů a post-award týmu o 54 lidech, kteří projekty administrují a účtují, pomáhají s psaním průběžných a závěrečných zpráv a připomínají řešitelům blížící se termíny.
Pre-award tým se snaží vyhledávat různé grantové příležitosti, každý měsíc posílá na jednotlivé fakulty informace o tom, kde se dá žádat o peníze a když někdo ze zaměstnanců projeví zájem o podání projektu, pomůžou mu se sestavením rozpočtu a sestavením žádosti tak, aby měla co největší naději na úspěch. Každý nový projekt si zaevidují, zajistí k němu veškeré formality a odešlou poskytovateli. Denně z univerzity odchází průměrně 5 projektů.
Prý mají největší problém s tím, že zaměstnanci dělají všechno na poslední chvíli. "Tuhle za námi přišel jeden výzkumník, že má napsaný projekt a jenom k němu potřebuje udělat rozpočet. 'Kdy je termín na odeslání?' 'Za dvě hodiny.' No tak jsme na to sedli a stihli jsme to. Ale ještě, že takových není víc." Kromě honění termínů na poslední chvíli pořádají i různá školení pro zaměstnance o tom, jak granty získávat, jaké jsou příležitosti, a tak podobně.
Ve chvíli, kdy je projekt schválen, dostává se do péče post-award týmu, který má za úkol dohlížet nad jeho hladkým průběhem po formální stránce. Takže si nahážou do speciálního evidenčního systému všechny důležité termíny, informace o uznatelných nákladech, finanční spoluúčasti, o partnerech, prostě všechno, co je potřeba. Mají tým právníků, který si důkladně přečte smlouvu předtím, než ji dostane rektor k podpisu. A pak už jenom hlídají termíny, měsíc před deadlinem připomínají řešitelům co mají dodat, připravují finanční zprávy, shromažďují výkazy a dělají všechny takové ty věci, o které se řešitelé neradi starají.
Například dvanáctičlenný tým vyhrazený pro Faculty of Engineering and Computing (největší z fakult) administruje právě teď 190 projektů různých velikostí, některé jsou malé a některé velké. Ptal jsem se, do které škatulky u nich spadá projekt IPPHEAE (to je ten, na kterém pracuju - má 5 partnerských univerzit a celkový rozpočet asi 360 000 EUR). "To je takový průměr. Ale je děsně pracný, protože někteří partneři nedodávají co mají."
Hlavně mi přišlo skvělé, že mají péči o projekty rozdělenou podle poskytovatele. Takže jsou tam specialisté na projekty EU, specialisté na obdobu našeho GAČRu, specialisté na průmyslové projekty, atd., kteří znají záludnosti daných typů projektů a dokážou se s nimi poprat. Ale říkali, že se stejně pořád učí. Třeba IPPHEAE pro ně byla taky nová zkušenost. Jako asi pro všechny, co s tím projektem mají co do činění.
Docela hodně se snažím Coventry dotlačit do toho, abychom podali nějaký pokračovací projekt, až IPPHEAE skončí. Irene sice už bude v důchodu, ale domluvila se s kolegou Erikem, že by do toho šel. Včera jsme měli schůzku, na které jsme se domluvili, o čem by projekt zhruba měl být a koho ze stávajících partnerů tam chceme a koho ne. Dneska ráno Erik poslal mail na BDSO, že bychom chtěli pomoct s nalezením vhodného programu a sepsáním žádosti. Za chvíli přišla z BDSO odpověď, že by se jim hodila schůzka ve čtvrtek. Napsal jsem, že v té době už budu v letadle a že bych u toho chtěl být. "OK, tak v pondělí 10:30." Tak jsem zvědav, s čím nám poradí, ale zatím ten servis vypadá skvěle. Ještě že bude žadatelem Coventry a ne Mendelovka...

Víkend v Londýně

Třetí víkend jsem strávil v Londýně na návštěvě u Xanthu, mojí dlouholeté kamarádky ze skautu, která už v Londýně nějaký čas žije se svým přítelem. Její přítel tu má IT firmu a ona pracuje v kavárně.

Do Londýna se dá dostat buďto Virgin Pendolino za hodinu a dvě minuty, nebo courákem London Midlands za hodinu a půl až hodinu a tři čtvrtě. Pendolina jezdí po dvaceti minutách a zpáteční lístek vyjde na 45 liber, couráky jezdí po hodině a stojí 28 liber. Vybavil jsem se tedy knihou a nasedl do couráku, který mě zhruba v poledne vyplivnul na stanici London Euston.

Abych si užil velkoměsto, pohrdl jsem nabídkou metra a rozhodl se, že si udělám pěší procházku přes Trafalgar Square s novou modrou sochou kohouta, Picadilly Circus, Buckingham Pallace, Houses of Parliament a všechna ta místa, o kterých jsme se všichni učili v angličtině. Na jižním břehu Temže jsem se zastavil na pouličním divadle, které mi nápadně připomnělo to, co jsme viděli před týdnem ve Stratfordu. Borec jezdil na tři metry vysoké jednokolce a žongloval u toho nožema. Zjevně to byl začátečník, protože byl dost nervózní a moc mu to nešlo. No ale já neumím ani žonglovat (byť jen míčkama), ani jezdit na jednokolce (byť nízké), tak jsem mu něco přispěl a pokračoval dál.

Tady by se Vendulce líbilo :-)

Xanthu pracuje v Dose Espresso, jedné z londýnských kaváren, která si zakládá na kvalitní kávě. Prý to je móda posledních několika let, kdy se lidi začali odklánět od Starbucks a podobných řetězců. Tam mají prý kávu přepraženou, spíš spálenou. Je pak hořká, ale všude na světě je hořká stejně, takže se nestane, že v různých provozovnách dostanete kávu různé chuti. No já to nedokážu posoudit, ale kafe, který mi udělala, mi opravdu chutnalo. A to je u mě, nekafaře, co říct.

Po vyexpedování posledních zákazníků a úklidu kavárny jsme se vydali pěšky přes Tower brigde k nim domů. Tam jsem se seznámil s jejich spolubydlícími, pak přišli ještě další dva Češi, ale jeden z nich zase hned odešel dělat někam dydžeje. My ostatní jsme si zahráli Activity, pokecali a šli spát.

Parabolický mrakodrap, který spaluje auta parkující v ohnisku. Že by na architektuře neučili fyziku?

V neděli jsme se chtěli zúčastit OpenHouseLondon - takového "festivalu" architektury, při kterém jsou zajímavé budovy zpřístupněné veřejnosti. Protože se nám nechtělo stát fronty do těch nejlepších mrakodrapů, vydali jsme se na staveniště nových galerií Tate modern - muzea moderního umění. Pak jsme pokračovali do centra do kostela St. Mary Le Bow. Nikdy jsem o něm neslyšel, a přitom je to druhý nejvýznamnější kostel v Londýně hned po St. Paul's Cathedral a tamní kněz dokázal vykládat fakt zajímavě. Pak jsme se vydali na Brick Lane Market pro ovoce, na kafe a pro gumicuk. Po parciálním úspěchu jsme se zase vydali zpět.

Čekat frontu do "okurky" se nám nechtělo... Nepřipomíná ten tvar něco?

Protože jsem se chtěl zúčastnit kvalifikace na Tmou, ktetrá začínala už v 18:00 SELČ, tj. 17:00 BST, musel jsem z Londýna odjíždět vlakem už ve 14:34. Nechal jsem se tedy odvést na metro, za hříšné peníze (4,50 GBP) si koupil lístek a nasedl. Rozhodl jsem se, že se mi nechce chodit pěšky z Euston Square, na které bych se dostal přímo, a raději jsem přesedl na Northern line, která jezdí přímo na Eustonské nádraží. Ne však tuto neděli. Dvě zastávky před Eustonem nás vyhnali z vlaku, že musíme do náhradního autobusu. To bylo pár minut po druhé hodině. Chvíli mi trvalo, než jsem náhradní autobus vůbec našel. Až na Euston bohužel nejel, jenom na King's Cross, tj. zastávku před Eustonem. Co bylo ale horší, pořád jsme stáli v zácpě, takže cesta byla nekonečná. Bylo to sice rychlejší než pěšky, ale ne o moc. 14:25 jsme dorazili na King's Cross. Jak název napovídá, je to mohutná křižovatka několika linek metra plus vlakové nádraží, takže představa, že se za 9 minut zvládnu zanořit do správného tunelu, počkat na vlak, přesunout se jednu zastávku a pak se z tunelu zase vynořit, se jevila dost nereálně. A tak jsem se tedy rozběhl směrem na asi kilometr vzdálený Euston. 14:30 jsem vbíhal do nádražní haly. Vlak měl jet z nástupiště č. 8, ale nikde nebyly vidět šipky. Na jednu stranu 1 až 7, na druhou stranu 12 až bůhvíkolik, nakonec jsem našel i šipku na 8-11. U vstupu na nástupiště byly turnikety. Pokoušel jsem se turniket nakrmit svým lístkem, ale nic se nedělo. Tak jsem se postavil do fronty u turniketu, kde byla zřízenkyně. Naštěstí to šlo rychle, zřízenkyně naznala, že mě může pustit dovnitř a já jsem mohl vběhnout do vlaku. Bylo 14:33. "Welcome to London Midlands 14:34 service to Birmingham New Street..."

A na Tmou jsme se nakonec taky kvalifikovali, takže úspěšný víkend.